Vybrané články

10/2016 Marta Krásenská
Pacientky s HER2 pozitivním metastatickým karcinomem prsu mohou mít prospěch z léčby cílenou anti-HER2 terapií. V první linii je účinnější kombinace taxanu s trastuzumabem a pertuzumabem ve srovnání s kombinací taxanu se samotným trastuzumabem. U pacientek s onemocněním progredujícím po minimálně jedné linii léčby obsahující trastuzumab by měl být preferován trastuzumab-emtansin, který zlepšuje jejich celkové přežití.

10/2016 Michaela Zábojníková
Hormonálně dependentní karcinomy prsu exprimují při imunohistochemickém vyšetření estrogenové a progesteronové receptory a jsou citlivé k hormonální terapii. Hormonální léčba je nejstarší a nejbezpečnější klinicky ověřená systémová léčba, používaná ve všech stadiích onemocnění karcinomem prsu u premenopauzálních a postmenopauzálních žen. Na našem pracovišti je léčena pacientka, které byl v 66 letech diagnostikován pokročilý hormonálně dependentní karcinom prsu.

10/2016 Marta Krásenská
Metastatický karcinom prsu je léčitelné, avšak v naprosté většině případů trvale nevyléčitelné onemocnění s mediánem přežití 2-3 roky. Hormonálně dependentní onemocnění bez HER2-pozitivity je možné v úvodu léčit hormonální léčbou, část nemocných předléčených nesteroidním inhibitorem aromatázy je vhodná k léčbě kombinací exemestanu s everolimem. Chemoterapie by měla být v iniciální léčbě vyhrazena pro agresivní, rychle progredující formy onemocnění nebo případy s jasnou rezistencí k hormonální léčbě.

10/2016 Marta Krásenská

09/2016 Pavel Vítek
Neuroendokrinní nádory (NET) zažívacího traktu jsou vzácné malignity, které přísluší do širší skupiny neroendokrinních neoplazií (NEN). V posledních dvou desetiletích byl v oblasti NET dosažen výrazný pokrok v diagnostice i terapii. Incidence NET zdánlivě roste vlivem efektivnější diagnostiky, v níž se uplatňuje triáda metod – histopatologická typizace, biomarkery a zobrazovací vyšetření. Při rostoucím podílu časných diagnóz klesá podíl primárně symptomatických onemocnění na cca 4 %. Optimální léčba NET je převážně chirurgická. Radikální nebo cytoredukční chirurgický výkon je stále léčba první řady ve všech případech, kde není patrná jednoznačná chirurgická nebo interní inoperabilita. Pouze při reziduu nebo u inoperabilního onemocnění se uplatňuje konzervativní terapie v několika řadách. Dosahuje jednoznačný efekt ve formě ústupu symptomů onemocnění, prevence progrese, resp. stabilizace, méně často parciální regrese. Přežívání nemocných při konzervativní terapii daleko přesahuje 10 let i při perzistujícím makroskopickém reziduu. Léčba první linie zahrnuje somatostatinová analoga octreotid a lanreotid, která spolehlivě eliminují symptomy NET. Recentně byl prokázán i jejich antiproliferativní efekt. V dalších řadách léčby lze využít chemoterapii, cílenou biologickou léčbu a radioizotopovou terapii vázanou na somatostatinová analoga (PRRT). Dostupnost je nyní v ČR omezená. Při stávajícím spektru diagnostických i léčebných metod jsou NET mezioborová záležitost, vyžadující účast onkologie, gastroenterologie, chirurgie, radiologie a dalších oborů.

09/2016 Martin Laclav, Martina Hrůzová, Bohuš Bunganič, Miroslav Zavoral
V posledních 30 letech se rapidně vyvíjející metoda EUS stala nejcitlivější zobrazovací metodou pro detekci tumorů pankreatu. Metoda umožňuje detekovat ložiska menší 10 mm a bezpečně potvrdit diagnózu odběrem vzorku na cytologické/histologické vyšetření, a to pomocí aspirační biopsie tenkou jehlou. Díky vysoké přesnosti a bezpečnosti se EUS s FNA stala zlatým standardem v diagnostice KP. Přes pokrok v zobrazovacích metodách, technice odběru a zpracování tkáňového vzorku se za poslední dekády prakticky nezměnila mortalita nemocných s karcinomem pankreatu. Důvodem nepříznivé prognózy je pozdní diagnostika, která je založena na klinické manifestaci pozdními (lokálními) příznaky. U převažující sporadické formy karcinomu pankreatu (90 % případů) je diagnostika pomocí EUS omezena na staging a morfologickou verifikaci. Efektivita EUS v detekci časných stadií KP byla více objasněna ve skupině vysoce rizikových osob s rodinným výskytem KP a nositelů dědičných syndromů, asociovaných s výskytem karcinomu pankreatu (KP). Doporučený věk pro zahájení EUS screeningu rizikových osob je 40–50 let, interval kontrol 6–12 měsíců. Otevřená zůstává otázka managementu asymptomatických osob s tumorem identifikovaným pomocí EUS, časování a rozsah chirurgického výkonu a vliv takto navrženého postupu na celkové přežití. Nové techniky, jako jsou CEH-EUS, elastografie a vývoj v detekci biomarkerů, mohou pomoci k identifikaci časných stadií KP.

09/2016 Přemysl Frič, Aleksi Šedo, Jan Škrha, Tomáš Zima, Petr Bušek, Pavel Škrha, Klára Kmochová, Martin Laclav, Bohuš Bunganič, Miroslav Zavoral
Chování karcinomu pankreatu (KP) je velmi odlišné ve srovnání s jinými malignitami. Jeho prevalence stále přibývá, mortalita se nesnižuje, diagnostika je často pozdní, radikální chirurgická terapie je možná pouze u 15–20 % nemocných, pooperační recidivy jsou časté a chemoterapie má paliativní charakter. Jedinou možností zlepšení současného stavu jsou preventivní programy. Znalost genetické mutace u familiárního karcinomu pankreatu (FKP) umožňuje časnější vstup specialistů do dispenzárního programu. Opakované použití metod s vysokou rozlišovací schopností (včetně endoskopie a pankreatické cytologie) může vést k častější identifikaci prekurzorů a FKP v časnějším stadiu. Identifikace sporadického karcinomu pankreatu (SKP) závisí plně na konstrukci vícestupňového a multidisciplinárního preventivního programu.

09/2016 Radka Obermannová, Peter Grell, Beatric Bencsiková
Karcinom žaludku je onemocnění se špatnou prognózou; pětileté přežití je v případě lokálně pokročilého nádoru 20–40 %. Operace je základní léčebnou modalitou u lokálně pokročilého karcinomu. Chemoterapie přináší benefit v perioperačním podání, přínos adjuvantní chemoterapie nebyl u evropské populace zatím zhodnocen. U metastatického onemocnění je základem léčby systémová chemoterapie. Radioterapie se používá buď neadjuvantně, v případě karcinomu gastroezofageální junkce, a adjuvantně, konkomitantně s chemoterapií, u karcinomu žaludku. Probíhající studie TOPGEAR, ARTIST-II a CRITICS pomohou objasnit význam radioterapie v předoperačním a pooperačním podání. Stanovení HER2 je zatím jediným prediktivním faktorem v léčbě metastatického onemocnění. HER2 inhibice trastuzumabem je účinná u HER2 pozitivního karcinomu žaludku. Imunitní blokáda checkpoint inhibitory a léčba cílená proti nádorovým kmenovým buňkám představují vyvíjející se koncept v managementu léčby metastatického karcinomu žaludku. Skupina The Cancer Genom Atlas klasifikovala karcinom žaludku do skupin dle molekulární analýzy; EBV pozitivní nádory, skupina MSI high (nestabilní), chromozomálně nestabilní nádory (CIN) a skupina prognosticky nejzávažnější – chromozomálně stabilní nádory (CS). Jednotlivé skupiny mají výpovědní prognostickou hodnotu a budou pravděpodobně zásadní ve stratifikaci léčebných možností v rámci plánovaných klinických studií.

09/2016 Petra Mináriková
Karcinom žaludku i přes klesající incidenci a mortalitu představuje velmi závažné maligní onemocnění, charakte­rizované nepřítomností symptomů v časných stadiích, pozdní diagnostikou a špatnou prognózou. Zlepšení lze očekávat pouze od časné diagnostiky prekancerózních lézí a časných karcinomů, kdy klíčovou metodou je ezofagogastroduodenoskopie. Endoskopická diagnostika je založena na detekci a charakterizaci léze za použití pokročilých zobrazovacích technik, jako jsou endoskopie s vysokým rozlišením, chromoendoskopie, metody optické filtrace a endoskopická ultrasonografie. Pokroky v digestivní endoskopii umožnily rozvoj minimálně invazivních technik endoskopické mukozální resekce a disekce, které jsou v současnosti na předním místě terapeutického algoritmu léčby časných karcinomů žaludku, za splnění indikačních kritérií. Endoskopickou léčbou časných lézí dosahujeme onkologickou radikalitu za současně nízkého rizika morbidity, téměř nulové mortality a zároveň zachování dobré kvality života.

09/2016 Miloslav Duda, Lukáš Adamčík, Matěj Škrovina, Tomáš Jínek
V práci jsou uvedena základní data o incidenci, mortalitě a základních údajích o léčbě karcinomu jícnu v České republice (ČR) a jejich mezinárodní srovnání. Zhoubné nádory jícnu představují v ČR 0,8 % ze všech maligních nádorů a s incidencí 6,0 onemocnění na 100 000 obyvatel patří k méně častým diagnózám. V mezinárodním srovnání patříme mezi země se středním výskytem tohoto onemocnění. Spinocelulární karcinom je typický pro dvě třetiny orální části jícnu, adenokarcinom pro terminální jícen a oblasti gastroezofageálního přechodu. Významnou prekancerózou je Barrettův jícen. Diagnostika je pozdní a operovat lze jen asi 23 % diagnostikovaných. Pětiletého přežívání je dosahováno jen u 15 % nemocných. Předpokladem vyléčení, či alespoň dlouhodobějšího přežívání, je radikální R0 resekce jícnu. Jsou užívány různé technicko-taktické operační postupy, včetně miniinvazivních, při jejich dokonalém zvládnutí jsou dosahovány srovnatelné výsledky. Ke zlepšení výsledků přispívá začlenění operace do multimodální onkologické léčby. Cestou ke zlepšení současného stavu je především časnější diagnostika.

09/2016 Petr Vítek, Ivana Mikoviny Kajzrlíková, Pavel Komínek
Spinocelulární karcinom jícnu je závažné nádorové onemocnění, které je v České republice obvykle detekováno v pokročilém stadiu. V současnosti jsou endoskopisté dostatečně vybaveni k diagnostice časných stadií tohoto onemocnění, které pak mohou být kurativně léčeny miniinvazivními endoskopickými resekčními a ablačními technikami. Vzhledem k relativně nižší incidenci onemocnění v naší populaci je vhodné se v diagnostice zaměřit na skupiny nemocných s vyšším rizikem. Mezi ně patří, kromě kuřáků a pacientů s vysokou konzumací destilátů, v praxi často opomíjení nemocní s nádory hlavy a krku.

09/2016 Michal Voška
Barrettův jícen je závažnou komplikací refluxní choroby jícnu. Jedná se o prekancerózu s rizikem vzniku adenokarcinomu jícnu, malignity s nepříznivou prognózou a narůstající incidencí. Důležitou roli v diagnostice a terapii Barrettova jícnu hraje endoskopie. Pokročilé zobrazovací metody umožňují detekci dysplazie a časného karcinomu, které lze úspěšně řešit endoskopicky a vyhnout se tak operačnímu řešení. Metodou volby léčby makroskopicky patrných lézí je endoskopická resekce, která současně představuje lokální stagingovou proceduru. Pacienti s dysplazií bez viditelné léze, nebo pacienti po endoskopické resekci jsou indikováni k ablační terapii.

09/2016 Prof. MUDr. Miroslav Zavoral, Ph.D.

08/2016 Leona Koubková
Imunoterapie se na základě pochopení řady regulačních mechanismů, které ovlivňují aktivitu imunitního systému, stává další možnou alternativou v léčbě karcinomu plic. Jedná se o zcela odlišný způsob léčby nádorového onemocnění, který není zaměřen na samotný nádor, ale na imunitní systém. Povrchové antigeny přítomné na nádorových buňkách mohou být efektivním a specifickým léčebným cílem a strategie založená na protilátkách inhibujících kontrolní body imunitní reakce výrazně zlepšuje protinádorovou imunitní odpověď. V roce 2015 FDA schválila protilátku anti-PD-1 (protein programované buněčné smrti) nivolumab ve 2. linii léčby skvamózního a non-skvamózního nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) a pembrolizumab u PD-L1 pozitivního NSCLC.

08/2016 Jana Skřičková, Ondřej Venclíček, Bohdan Kadlec, Marcela Tomíšková, Lenka Jakubíková, Jana Špeldová
V posledních letech zaznamenala léčba nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) prudký rozvoj. Díky preparátům biologické léčby došlo v případě nemalobuněčného bronchogenního karcinomu ke zlepšení přežití především u neoperabilních místně pokročilých a metastatických NSCLC. Preparáty, které cíleně působí na pochody uvnitř nádorových buněk, se uplatňují především u adenokarcinomů. Již v době stanovení diagnózy je nutné co nejpřesněji určit morfologickou diagnózu, a pokud je to indikováno, provést genetické testování. V našem sdělení podáváme přehled o vývoji a možnostech biologické léčby.

08/2016 Miloš Pešek, Jan Mužík
Autoři podávají aktuální přehled literárních údajů z oblasti diagnostiky a terapie malobuněčného karcinomu plic (SCLC). Tento vysoce agresivní typ karcinomu plic je v České republice zjišťován u 14,8 % všech nemocných s diagnózou plicního karcinomu, v době stanovení diagnózy se u 87 % nemocných se SCLC prokazují již pokročilá stadia nemoci.
V přehledu jsou uvedeny prognostické faktory, způsob určování stadia onemocnění a doporučené léčebné postupy. Základem současné léčby SCLC je kombinovaná chemoterapie s radioterapií, spíše pak výjimečně i s chirurgickou léčbou. Z hlediska dosažení léčebné odpovědi se SCLC dělí na onemocnění chemosenzitivní, chemorezistentní a chemorefrakterní. V přehledu jsou uvedeny aktuální kombinace cytostatik v 1. a ve 2. léčebné linii, zdůrazněn je význam konkomitantní chemoradioterapie u limitovaných forem onemocnění i význam profylaktického ozáření mozku při dosažené remisi nádoru.
V blízké budoucnosti lze u SCLC očekávat i možnost využití protinádorové imunoterapie protilátkami proti CTLA-4 a PD-1/PD-L1, případně na bázi vakcín z dendritických buněk.

08/2016 Milada Zemanová
Konkomitantní chemoradioterapie (konkomCRT) je jednoznačně léčbou volby u pacientů s inoperabilním plicním karcinomem malobuněčného i nemalobuněčného typu v případě výkonnostního stavu PS 0-1, kdy nabízí nejdelší přežití za cenu vyšší akutní toxicity, hlavně jícnové. Standardní dávkou je 60-66 Gy/30-33 frakcí/6-6,5 týdne, zvyšování dávky se mimo kontrolované klinické studie nedoporučuje pro riziko toxicity. Souběžná chemoterapie je založena na cisplatině nebo karboplatině, v kombinaci s platinovým derivátem se podává etoposid, paklitaxel, docetaxel, vinorelbin nebo pemetrexed. I když používané protokoly někdy podávají chemoterapii v celkové době 12 týdnů, není ve skutečnosti doklad o prospěchu indukční nebo konsolidační chemoterapie mimo dobu radioterapie. Zahájení radioterapie se doporučuje nejpozději po druhém indukčním cyklu.
Konkomitantní chemoradioterapie je indikována též předoperačně nebo pooperačně. Předoperační konkomCRT je možností u resekabilního stadia IIIA (minimální N2 a možnost lobektomie). Předoperační konkomCRT je doporučena pro resekabilní tumory horního sulku. Stanovení resekability v trimodální léčbě má být provedeno před zahájením jakékoli léčby. Pacienti ve stadiu peroperačně uzavřeném jako pN2+ mají prospěch z pooperační radioterapie (PORT) přidané k adjuvantní chemoterapii. Optimální sekvence PORT nebyla stanovena, obvykle po chemoterapii. PORT konkomitantně s adjuvantní chemoterapií je možná bezpečně u „fit“ nemocných a je doporučena v případě pozitivního okraje (R1 nebo R2 resekce).

08/2016 Vítězslav Kolek
Adjuvantní chemoterapie se považuje za standardní metodu u nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) stadií II a IIIA, v rámci studií i u stadia IB. Je indikována u pacientů s dobrým výkonnostním stavem (PS 0-1), o horní hranici věku se diskutuje. Doporučení se opírá o výsledky řady studií fáze III a rozsáhlých metaanalýz, které potvrdily vliv adjuvantní chemoterapie na snížení relativního rizika úmrtí i absolutní zlepšení pětiletého přežití. V léčbě je preferována cisplatina, nejčastěji s vinorelbinem, ale i s jinými cytostatiky, jako je paklitaxel, docetaxel, gemcitabin a pemetrexed. Studie s biologicky cílenou léčbou nebo podáváním vakcín zatím neprokázaly účinnost. Současné snahy směřují ke zlepšení účinnosti, snížení vedlejších účinků léčby a ke zpřesnění výběru pacientů. Jsou hledány prognostické a prediktivní biomarkery, které by umožnily personalizaci adjuvantní chemoterapie.

08/2016 Petr Čoupek, Petr Burkoň, Irena Čoupková, Radana Dymáčková, Libor Komínek
Radioterapie je nedílnou součástí léčby bronchogenního karcinomu. Nejčastěji je indikována jako kurativní léčba nemalobuněčného karcinomu klinického stadia III, kde může být aplikována sekvenčně po chemoterapii nebo lépe jako konkomitantní chemoradioterapie. V posledních letech se často užívá extrakraniální stereotaktická radioterapie, která umožňuje velmi přesnou aplikaci vysoké dávky záření v krátkém čase. Rovněž u malobuněčného bronchogenního karcinomu má konkomitantní chemoradioterapie nejlepší výsledky. Radioterapie je s výhodou využívána také v paliativním přístupu při metastatickém postižení mozku, kostí a jiných orgánů.

08/2016 Adam Pešťál, Ivan Čapov, Michal Benej a kol.
Chirurgická léčba nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC) je nadále indikovaná na podkladě korektně determinovaného klinického stadia nemoci dle TNM klasifikace. Resekce karcinomu plic ve stadiu I a II má potenciálně kurabilní efekt. Své opodstatnění může mít za předpokladu multimodalitní léčby, zpravidla v režimu indukční terapie, i v případě stadia IIIA. Ve stadiu IIIB, i po dobré odpovědi na „neoadjuvantní“ terapii, nemá ani při dodržení radikality resekce zásadní vliv na celkovou dobu přežívání. Význam chirurgické resekce v tomto stadiu spočívá spíše v možném přínosu tzv. lokální kontroly. Stadium IV již není k chirurgické terapii indikované. V případě mladších pacientů s přítomností so- litární resekované metastázy, např. mozku, lze však za předpokladu multimodalitní intenzivní terapie případnou plicní resekci přísně individuálně též uvážit.
Úloha chirurgie při léčbě malobuněčného karcinomu plic (SCLC) je spíše diagnostická v rámci histologické verifikace jinak nedetekovatelných plicních lézí.