Úvodník Supplementum 01/2019 Imunoterapie

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

bylo rozhodnuto věnovat tématu imunoterapie v onkologii celé jedno číslo tohoto váženého časopisu, a to samo o sobě už znamená, že se imunoterapie v současné době stává součástí standardních léčebných postupů, jako jsou chirurgická léčba, radioterapie, chemoterapie, hormonální terapie a ne zcela přesně definovaná biologická léčba. Trvalo poměrně dlouho, než si imunoterapie získala důvěru většiny onkologů - zdůrazňuji slovo „většiny“. Důvodů je k tomu celá řada.

Stejně tak existuje řada způsobů, jak „vyzvat“ imunitní systém pacienta ke spolupráci. Přes všechno to, co se dnes již ví, je imunitní systém ještě hodně neprobádaný, proto se některé jeho reakce jeví jako nevyzpytatelné. Předně je třeba zdůraznit, že je mimořádně individuální. Individualita je daná historií pacienta, jeho předchozími nemocemi a případnou léčbou, kterou podstoupil a rozhodně složením jeho mikroorganismů, které osidlují všechny epitelové povrchy sliznic a kůže (dnes intenzivně studované mikrobioty). Z dnešního pohledu je každý jedinec unikátní nejen svou genetickou výbavou, ale také složením svého mikrobiomu. Proto jsou výsledky imunoterapie tak rozdílné.

Nejmodernější v praxi zkoušená imunoterapie je asi blokáda checkpointů CTLA-4 a PD-1 a jeho ligandů, léčba adoptivním přenosem CAR-T lymfocytů a rozmanité vakcíny včetně vakcín založených na dendritických buňkách. Pokud se týče checkpoint inhibitorů, před nějakou dobou bylo překvapivě zjištěno, že reakce pacientů na tuto léčbu je zásadně ovlivněna složením jejich střevní mikrobioty. Od té doby se intenzivně testuje a diskutuje, přítomnost kterého mikroorganismu by byla pro pacienty a jejich imunoterapii skutečně přínosem. Výsledky se hodně různí a nedávají zatím jednoduše použitelný návod. Jsou totiž situace, kdy imunitní systém dělá přesně to, co se od něj očekává, na co je dokonale vybavený a k čemu se během fylogeneze vyvinul. Brání organismus před vnitřním i vnějším nebezpečím. Umí to už i Drosophila, muška octomilka, která energeticky nadřazuje imunitní systém nad ostatní.

Přes všechny pozitivní předpoklady ale imunoterapie u některých pacientů selhává. Jejich vysoce individualizovaný imunitní systém prostě neudělá to, co se od něj očekávalo, a nereaguje tak, jak by podle nás a našich dosavadních zkušeností reagovat měl. Musíme si připustit, že toho o imunitním systému ještě hodně nevíme a že k dispozici je jen omezený počet spolehlivých biomarkerů využitelných v praxi. Je proto na místě imunoterapii pro léčbu nádorů v praxi co nejvíce využívat a podle výsledků postupně definovat podmínky kdy, jak a pro kterého pacienta je výhodná, a kdy je to naopak ztráta časová a samozřejmě i ekonomická.

Prof. RNDr. Blanka Říhová, DrSc.

Past-president České imunologické společnosti, z. s.

Předsedkyně Učené společnosti České republiky Mikrobiologický ústav AV ČR, v. v. i.