Doc. MUDr. Anna Jonášová, Ph.D.

05/2023

Docentka Anna Jonášová v současné době vede na I. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze skupinu pro myeloproliferativní onemocnění, se zaměřením zvláště na myelodysplastický syndrom. Právě s tímto komplikovaným onemocněním, často s velmi variabilním průběhem a stále ještě ve velké většině s neobjasněnou patogenezí, je její jméno, podobně jako i jméno její matky docentky Radany Neuwirtové, úzce spojováno. Není neobvyklé, že v rodinných lékařských klanech se děti vydávají podobnou cestou jako jejich rodiče, buď proto, že hematologie jim téměř koluje v žilách, nebo mají pocit, že musejí být pokračovateli v rodinné tradici, a berou za svůj úkol dál rozvíjet a zdokonalovat péči o tyto nemocné a výzkum v daném medicínském poli.

Jaká byla cesta docentky Jonášové k jejímu postavení? Jak jsme již uvedli, je z lékařské rodiny již několika generací. První v tomto „klanu“ byl profesor František Neuwirt, průkopník české čelistní chirurgie, velká postava české stomatologie, ale i velká osobnost duší a charakterem. V tom mu byl velmi podobný jeho syn, otec docentky Jonášové, profesor Jan Neuwirt. Člověk neuvěřitelně schopný, přesahující svým odborným významem daleko přes hranice České republiky stejně jako jeho žena docentka Radana Neuwirtová. Oba hematologové, jeden teoretik, jeden klinik, oba hematologičtí vizionáři. Budovali svoji kariéru v obtížných podmínkách komunistického Československa, kde jim byly velmi často kladeny všemožné překážky. Jejich dcera Anna Jonášová vyrůstala na pražském Smíchově v kouzelném prastarém domě (kde bylo sestěhováno několik rodin, neboť části z nich byl majetek zabrán), v rodině se silně antikomunistickým zaměřením, kde denně poslouchala nejen diskuse o hematologii, ale i vysílání Hlasu Ameriky. V dobách, kdy to bylo možné, chodila do skautského oddílu. Výuku na základní škole vnímala poněkud okrajově, už tehdy ale chodila do přírodovědných kroužků, nosila domů zraněná zvířata, a ta se snažila často marně zachraňovat. Cesta ke vzdělání sice nebyla tak obtížná jako cesta dětí otevřených disidentů, ale z „politických“ důvodů byla též poznamenána mnoha těžkostmi. Nicméně i přes kostrbatou cestu směr gymnázium a pak medicína nakonec ukončila studium v roce 1984 na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze s vyznamenáním rektora. Jak sama udává, byla tak trošku „šprt“. Snaha dosáhnout nejlepších známek byla prý často vedena tím, že měla pocit, že nesmí zklamat rodiče, kteří ale byli sami velmi liberální a na žádných „výborných“ netrvali. Už na medicíně začala pracovat jako pomocná vědecká síla v Ústavu patologické fyziologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Výzkum byl tehdy zaměřen na sledování chelatační terapie a vlivu chelatace, tj. zbavení maligních buněk železa a tím zamezení jejich růstovému potenciálu. Chelátor se jmenoval „Jeníček“ podle jejího otce. Když se dnes ale ohlíží po své „vědecké“ studentské činnosti, je to tak trošku s úsměvem. Už tehdy si uvědomovala, že věda nebude jejím hlavním zaměřením. Konečně většina hodin v laboratoři končila zábavnějšími diskusemi v podzemí Ústavu patologické fyziologie s otcem profesorem Neuwirtem, doktorem Hradílkem a dalšími o politické situaci v zemi a kritikou režimu.

Nicméně po škole, byť s vyznamenáním rektora a „červeným diplomem“, nebylo lehké najít zaměstnání. Nakonec se jí podařilo získat místo internisty v nemocnici v ulici U Staré školy na Starém Městě pražském hned vedle synagogy v Dušní. Šlo o nemocnici pro Prahu 7 a klasickou internu, za což nakonec byla nesmírně vděčná. Pro budoucí internistku to byl výborný start. Celá interna se vším všudy, služby v jedné osobě, ve špitále s asi 100 lůžky „pomoci si musíš sám“, bylo nutné naučit se překonávat strach a zvládat obtížné situace. A pak prostředí: ranní cesty na sedmou hodinu probouzející se Starou Prahou, tehdy ještě se svojí zvláštní atmosférou. Po atestaci pak nastoupila na II. interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jako mladý elév si nemohla vybírat. Nejdříve byla asi dva měsíce v týmu nefrologů, poté se uvolnilo místo ve skupině kardiologické. I na II. interně se bylo od koho učit; její kolega byl například už tehdy vynikající lékař, dnes profesor Kautzner. Nicméně, byť je kardiologie krásný obor, pořád byly přítomny večerní diskuse doma o hematopoéze, železe, leukemiích atd. A tak jakmile se uvolnilo místo na hematologii, začala pracovat v cytologické laboratoři, kde pochopila, že to je to pravé. V ambulanci si vybírala nemocné s nejasnou anemií a pancytopenií – tehdy se teprve rodila ve světě diagnóza myelodysplastického syndromu (tuto chorobu představila v České republice právě její matka docentka Neuwirtová). Začala identifikovat nemocné s cytopeniemi a potencionálně s diagnózou myelodysplastického syndromu, obecně s myeloproliferativními chorobami. Na II. interní klinice byla tehdy hematologie vedená profesorem Klenerem, a tak většina lékařů byla orientována na diagnostiku a terapii lymfomů. Proto bylo třeba i někoho, kdo se bude specializovat na myeloproliferativní onemocnění. Tehdy s docentkou Neuwirtovou spolupracovaly na akademické studii založené na předpokladu, že u vybraných nízcerizikových nemocných, zvláště těch s hypoplastickým myelodysplastickým syndromem, by mohla být, stejně jako u aplastické anemie, úspěšná terapie imunosupresivní. Tak vznikl jejich společný článek, publikovaný v British Journal of Heamatology (Jonášová et al., 1998). Jmenovaná práce byla mnohokrát citována a otevřela nový směr v terapii myelodysplastického syndromu. V té době Anna úspěšně absolvovala atestaci z hematologie. V tomto období, kdy měla startovat kariéru, však byla provdána za Čechoameričana, investičního bankéře dr. Ondřeje Jonáše, a byla tak trochu nucena následovat jeho touhu po návratu do USA (Boston), kde měl rodinu, kde vyrůstal a studoval na Harvardu. Strávila pak sedm let v Bostonu, kde pracovala většinou na klinicko-výzkumných pozicích a částečně jako „post doc“ v týmu profesora Richarda Stona (oddělení akutních leukemií, Dana Farber Cancer Institute). Byla to velká škola, a zvláště si uvědomovala, jak odlišné bylo školení, vedení a možnosti mladých hematologů na Harvard University. Měla ale tři malé děti, a tak se její život v USA odehrával vždy jen mezi prací a rodinou. Jak dnes přiznává, možná s větším podílem péče o děti; vůbec toho však nelituje.

Návrat do Prahy, o který usilovala celé roky, se jí zdařil v roce 2004. Tehdy jí velmi pomohl nynější přednosta I. interní kliniky – kliniky hematologie 1. LF UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze profesor Marek Trněný důvěrou, kterou v ní vložil. Vždy byli přátelé, čehož si Anna Jonášová nesmírně váží. Na I. internu ji přijímal ještě profesor Klener, kapacita ve svém oboru, navíc milý a přátelský člověk. Jak je známo, I. interní klinika pod vedením obou výše zmíněných osobností české hematologie je klinikou orientovanou na lymfoproliferativní choroby. I tady byl prostor pro rozšíření týmu pro léčbu myeloproliferativních chorob, kde pracovala též docentka Neuwirtová. Anna se „měla od koho učit“, šla v jejích šlépějích. Od roku 2008 vede skupinu myeloproliferativních chorob (myelodysplastický syndrom, akutní myeloidní leukemie). Její hlavní cíl byl vytvořit na I. interní klinice ještě pevnější základnu pro terapii myelodysplastického syndromu a myeloproliferativních chorob (včetně léčby starších nemocných s akutní leukemií).

Proto začala neúnavně pracovat v České MDS skupině, nabírat více nemocných, integrovat je do klinických studií, kooperovat s menšími centry, pomáhat v komplikovaných situacích a představovat nejnovější poznatky z terapeutických možností. Stála u zavedení dvou hlavních terapií myelodysplastického syndromu: hypomethylační terapie azacitidinem a imunomodulační terapie lenalidomidem. V rámci České MDS skupiny pracovala jako předsedkyně vědeckého výboru, nyní je místopředsedkyní skupiny, je zodpovědná za Český MDS registr, který dnes čítá asi 2 300 nemocných. Organizuje řadu setkání, snaží se o osvětu, shromažďuje edukační materiály atd. Před lety se stala hlavním editorem a stála u zrodu vydávání časopisu Myelodysplastic Syndrome News, který je zaměřen pouze na problematiku myelodysplastického syndromu. Dnes je koeditorem profesor Tomáš Stopka (BIOCEV, I. interní klinika 1. LF UK a VFN). Dnes je to téměř deset let, kdy začala jejich úspěšná a pro oba prospěšná spolupráce založená na větším propojení klinické práce a vědy. Docentka Jonášová iniciovala též spolupráci s vědeckými týmy Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR a Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze; většina z této spolupráce vedla k četným úspěšným publikacím. Obdobně rozvíjí i spolupráci v rámci Evropy. Je členkou evropské kooperativní skupiny European Myelodysplastic Neoplasms Cooperative Group (EMSCO), ve které se zúčastnila akademických studií otevírajících nové terapeutické možnosti myelodysplastického syndromu. Byla a je hlavní řešitelkou či spoluřešitelkou řady grantů. Co se akademické kariéry týče, v roce 2015 získala titul Ph.D. a následně pak v roce 2018 habilitovala a stala se docentkou. Již léta učí na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Co více říci. Paní docentka miluje hematologii a ve své práci je altruistou. Podobně jako její otec, možná s trochou nadsázky, tvrdí, že hematologie a výzkum v hematologii jsou jakýmisi průkopníky a živnou půdou výzkumu v patogenezi nádorů obecně.

Anna miluje svou rodinu, své tři děti, na které je velmi pyšná. Má obecně ráda mladé lidi, má ráda pokrok a věří, že v nových generacích je nový svěží vítr a více dobra.

Společnou cestou kráčí životem se svým mužem dr. Ondřejem Jonášem (doktorát z matematiky Harvardovy univerzity), mají mnoho stejných zájmů, ale ne vždy se zcela shodnou, nicméně tvrdí, že to vše nakonec vždy člověka jen posílí a dodává větší rozhled a pochopení.

Miluje přírodu, radost jí přinášejí maličkosti. Nepotřebuje dobývání světadílů, miluje Čechy, Evropu, je velkým lokálním patriotem a politickou aktivistkou. Stále tvrdí, že nejlepší částí jejího života byla doba sametové revoluce. Je jí jasné, že je ještě hodně věcí, které je třeba v naší společnosti zlepšovat. Motem docentky Jonášové je, že musíme věřit v lepší budoucnost, snažit se a navzájem si pomáhat, a to, jak ukazuje situace ve světě, je stále více aktuální.    

red